>

Třeťáci četli prvňáčkům vlastní pohádky

15. 1. 2018

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna kouzelná pohádková knihovna. V té pohádkové knihovně byly knihy, ve kterých byly pohádky. A ty pohádky ale neměly konec. Ale když těm pohádkám někdo chtěl dát konec, musel do ní vstoupit a dokončit ji. Což bylo těžké. Jednou se tam objevila dívka, která začala pohádky dodělávat…

Tohle fantazírování přečetla Amálka prvňáčkům, které si třeťáci pozvali do třídy, usadili je na koberec a pak jim četli vlastní pohádky. Některé byly delší, některé měly jen pár vět, vždy se v nich ale objevily nějaké postavičky, zvířátka, někdy kouzelná moc, nechybělo napětí, přímá řeč, dokonce citoslovce či humor. Otevřené pusinky prvňáčků a potlesk po každém kousku byly odměnou malým autorům. Těm autorům, kteří před dvěma lety také teprve v první třídě hltali hlásky a písmena, slabiky, skupiny slov a pak věty, učili se je skládat, rozkládat, hodnotit a psát. Jako to dnes dělají prvňáčci a třeba se jim zdá, že je to táák těžké, že tohle se nikdy nenaučí. Naučí! O jaký kus dál už budou třeba ve třetí třídě, na to se mohli dosyta vynadívat a zaposlouchat při své návštěvě u starších kamarádů. Pravda, někteří z nich vystoupili ještě s ostychem, četli potichu či rychle, přece jen, před takovým publikem pohádku, navíc vlastní, určitě nečetli. Jiní si to mezi posluchači užívali. Oční kontakt, pauza, když se publikum rozesmálo, poklona na závěr, to pak bylo skoro jako v divadle. Když vděční prvňáčci odcházeli, mnozí už vymýšleli nějaký svůj příběh. Teď jen vypilují psaní a jistě za nějakou chvilku tu svou fantazii uvedou do života, tedy na papír. Jako to zvládli třeťáci, po představení na sebe náležitě a zaslouženě pyšní. Potlesk je pohladil, zájem potěšil a o další inspiraci teď nebudou mít nouzi.

Největší úspěch mezi prvňáčky sklidily tyto tři pohádky:

Čarodějka Hurdulína
Byla, nebyla v lese jménem Koníkův les chatrč a v ní bydlela stará čarodějnice Hurdulína se svým kocourem, kterému přičarovala hlas. Za lesem byl pomník pana Jana Koníka, který les pojmenoval.
Jednou kocour řekl: „Už mě nebaví sedět v týhle chatrči! Musíme kouzlit a bavit se!“
A Hurdulína řekla: „A co budeme čarovat?“
Kocour řekl: „Co třeba to… hmm…“ přemýšlel kocour: „Co třeba… proměníme sochu pana Koníka v člověka, to bude skvělý!“
„Tak jdeme,“ řekla Hurdulína. A šli. Když přišli k pomníku, tak Hurdulína řekla zaklínadlo:
„Český pomník, česká věc, ať je z ní krásný švec!“ A pomník ožil!
Pomník promluvil: „Můžete mi říkat Jeník.“
Kocour řekl: „Tak jdeme dál. Já se jmenuju Kocour.“
Šli a šli, až došli k zemi jménem Řecko a tam žil moc smutný král, protože královna porodila dítě napůl dinosaurus, co chrlí oheň a napůl člověk. Král vše vysvětlil a Hurdulína řekla, že ví jak ho proměnit, ale Kocour musel zůstat v hradu. Kocour začal brečet. Toho Hurdulína a Jeník využili a vyběhli z hradu. Šli a šli a uviděli prince. Byl škaredý. Hurdulína naučila Jeníka zaklínadlo. Jeník šel k němu a princ začal chrlit oheň! Jenomže Jeník je kamenný a neshořel a mohl říct v klidu zaklínadlo a princ byl jen člověk a král se radoval, a protože Hurdulína byla mladá, provdala se za prince. Konec.
(Matyáš)

O krajánkovi
Žil byl jeden mlynář. A jednou přišel nějaký Krajánek a zeptal se: „Můžu ti něco povědět?“
„Proč ne?“ na to mlynář.
A Krajánek začal: „To jsem vám jednou pásl stádo komárů. A zrovna se mi narodil táta. A z toho překvapení jsem zapomněl zavřít dvířka a komáři uletěli do nebe. Naštěstí jsme měli ve studni hodně tvrdou vodu, tak jsem si z ní vytesal dlouhou tyč a šplhám a šplhám a vidím, že mi nahoře kousek tyče schází. Ten potřebný kousek jsem uřízl, nahoře jsem tyč nastavil, v nebi jsem komáry pochytal a chystám se dolů a najednou bouřka, blesk uhodil do mé tyče a ta shořela. Upletl jsem si provaz a spouštěl jsem se takovou rychlostí, že mě vidět nebylo, no co dělat, doběhl jsem si domů pro motyku a vykopal jsem se.
(Sam)

Vlčí dobrodružství
Za devatero horami a devatero řekami žili, byli vlci. Jednoho dne se vlci rozhodli, že si postaví nové bydliště. Ale nevěděli kde. Šli a šli, až objevili tábor. Najednou tam přiběhli lidé a vlky vyhnali. Vlci rychle utíkali, až doběhli do malé jeskyně, kde se schovali. V jeskyni přespali. Ráno vyrazili hledat nové obydlí a v jeskyni zapomněli jedno vlče. Vlče šlo vlky hledat, ale nemohlo je najít. Místo toho našlo v trávě zajíce. Nejprve ho chtělo sežrat, ale pak se nad ním slitovalo. Zajíc odhopkal do křoví. Přišel mráz a začal padat sníh. Vlče se schoulilo ke kameni, třáslo se zimou, až z toho usnulo. Než usnulo, ucítilo ještě cizí teplý dech. Když se znovu oteplilo, vlče zjistilo, že nezmrzlo, protože ho zajíc zahříval kožichem i dechem. Potom se zajíc stal jeho nejlepším přítelem.
(Terezka)

Dále pak O čistém zámku četla prvňáčkům Sára, O jednorožci mezi zvířátky Matylda, O kejklířovi Honza Š., O princezně a chudém chlapci Klárka P., O Džijunčovi Šimon, O lstivé lišce a zajíci Sofi. O štědrém býkovi psal Míra, O moudré babičce Adam, O zlatém vrchu Jíra a Ihor, O nejlepších kámoškách Celi a Neli. Filip nazval svou pohádku: Jak kluci tátovi pomohli. Dáda pak Rytíř, Rex a sněhulák. O líném králi psal a četl Matěj, O modrém drakovi Míša, Toník četl O princezně a rytíři, Patrik o Santovi a Mařenka O statečném křečkovi.

Dětičky, moc se vám to všem povedlo!

Petr Mutina, třídní učitel 3. A